Lughnasadh 2007 - Zámek Kačina u Kutné Hory "Bohyně Birghit jako pramatka zemědělství"
inspirační dopis
BOHYNĚ BRIGHID JAKO PRAMATKA ZEMĚDĚLSTVÍ
Každý, kdo se alespoň trochu vyzná v keltské mythologii, velice dobře ví, že už pouhý vstup na její půdu je past. Jistě především pro toho, kdo vstupuje nepřipraven. Avšak i ten, kdo ji považuje za pevnou a neměnnou zem, zpravidla nebere v úvahu, že rašeliniště, močál, slatina, mokřad, bažina, sněhová závěj či písečná duna jsou také součástí půdy. Ten pak může lehce spadnout do pasti jednoznačnosti. Pasti – utkané ze slov, obrazů a příběhů – doslova mizejí přímo pod rukou přesně ve chvíli, kdy si na ně chce sáhnout a ověřit jejich trvalou platnost, se rozplynou přesně ve chvíli, kdy na ně pohlédne zrak, aby zachytil jejich definitivní podobu.
Příběhy, které se možná staly možná nestaly, anebo se možná přihodily zcela jinak, někdo opakuje i se „skálopevným“ tvrzením, že ví, jak a kde se odehrály, kdo konkrétně byl jejich účastníkem a jak se jmenoval, jak vypadal, co jedl, co uměl či koho miloval. Jakoby mu unikalo něco, co nehodlá ztratit, aniž to kdy měl.
Právě toto je však zcela nekeltské. Ne nadarmo si Keltové říkají Keltové již od dob Solónových. Jsou tajemní zejména proto, že o existenci různých pastí vědí. Počítají s nimi a berou je jako své spoluhráče. Kde ty pasti jsou, je ale jejich přirozeným tajemstvím. Tajemstvím, se kterým se nikterak a nikdy netají. Proč taky? Řekněme to na rovinu: my, jako Keltové, nemůžeme za nechápavost Římanů a těch dalších, kteří přišli po nich. Tomu, kdo nechápe poesii, báseň nevysvětlíš.
Pro Kelty existoval vždy jen jeden bůh, měl ovšem mnoho podob. Při vnímání centrálního boha totiž není možné nebrat v úvahu mnohotvárnost, neurčitost a nespojitelnost s jedinou konkrétní podobou nejen jeho, ale jakéhokoliv jeho podobenství. Jen přitom ale nesmíme zapomenout na to zcela základní – ten jeden a vždy hlavní bůh měl u Keltů vždy podobu ženy. Ne muže, jako je tomu dodnes v kterémkoli jiném náboženství. Proč? Protože plodný je ten kdo dává – ne ten kdo bere. I sama nesmrtelnost, trvalost či věčnost už mají takovou ženskou povahu a mužská tvář by jí vůbec neslušela. Vám se zdá, že ano?
Je-li někde v keltských mýtech zmínka o trojjediné (trojité, trojnásobné) Bohyni Matce, Velké Bohyni Matce či Matce všech bohů, můžete si být jisti, že se jedná o stále jedno a totéž božstvo, ať již má takové či onaké jméno – podle své teritoriální, kmenové, klanové, časové, generační či jiné působnosti. Psal jsem o tom v inspiračních textech pro minulé výstavy již vícekrát, vstupujeme-li však jedenáctým ročníkem do zcela nového prostoru a do jiné situace, protože před námi je zcela nový úkol, jehož řešení se zúčastní další noví lidé, sluší se shrnout a zrekapitulovat to podstatné.
Zřejmě nejstarší známou keltskou podobou Velké mateřské bohyně, matky země, úrody, plodnosti, pramenů, vodstev a dalších pro život důležitých věcí, je bohyně Epona. Její kořeny sahají velmi hluboko, až do časů pradávné indoevropské Anatólie, odkud též Keltové pocházejí. I když bychom mohli jít ještě dále do minulosti, zřejmě rozhodující je čas pro pohyb větší skupiny tamějších obyvatel na západ přes Bospor a Dardanely, který byl spojen s náhlým a nečekaným zánikem Fryžské říše.
Frygové na rozdíl od okolních populací zásadně uctívali Velkou matku (Kybélé). Vládl jim král Midás s manželkou, řeckou princeznou. Fryžská říše byla zničena prudkým nájezdem Kimmeriů, jezdců přijedších odkudsi od Kavkazu, kteří rovněž uctívali Velkou bohyni jako své hlavní božstvo. Kdyby nic jiného, tak vášeň dvou na smrt bojujících žen musela být důvodem odchodu té, která tuto jistě hodně krvavou bitvu prohrála. Zde si všimněme jedné zajímavé okolnosti, zakódované ve všech nejstarších keltských bájích: bohyně Epona má dvě základní, zcela protichůdné podoby. Jednou je světlá, podruhé temná. Jednou je krásná žena, jedoucí obkročmo na bílém koni krajinou (silný erotický náboj), přičemž vlastně jde o prastarý symbol Slunce plující oblohou k západu a dávající plodnost veškeré krajině pod ním (přitom tehdy i Slunce bylo ženského a ne mužského rodu, to se změnilo až později). Ve své druhé podobě má žena jedoucí pustou krajinou na černém kovově lesklém oři tvář skrytou lemem černého roucha halícího celou postavu (jako bohyně války) nebo je to žena s vrásčitou tváří stařeny, v černém jedoucí na černém koni (jako bohyně podsvětí a smrti).
Zde si můžeme připomenout, s jakým zklamáním a hořkostí Frygové přijali chvíli, ve které došlo ke střetu dvou silných populací, jimž jediným v moři silně patriarchálního světa vládla stejná Velká bohyně. Dodnes můžeme pozorovat tuto protichůdnou a neoddělitelnou stopu dvojí tváře v jedné ve všech keltských mytických příbězích, v nichž vystupuje Velká matka. Ať nese jakékoliv jméno znamená stále stejnou postavu.
Bílá: Epona, Danu, Anu, Anni, Dộn, Rhigani, Rhiannon, Étaín Echraide, Edain, Etan, Ethne, Ériu, Fódla, Brid, Bride, Brega, Brighid, Brighit, Bridget, Brigindo, Brigantia, Brittania, Banba, Mugain, Tailtiu, Tea, Tlachtga (ve spojení s koněm) a Boand, Boyne, Boann, Damona (ve spojení s bílou krávou).
Černá (varianty válečných bohyň): Morrígan, Morgana, Badb, Badba, Badh Catha, Macha, Medb, Medh, Maeve, Mare, Nemain, Nemetona, Andraste, Bubona (ve spojení s černým koněm, ale ne vždy).
S černými Velkými matkami se táhne zajímavá souvislost až do současnosti: bohyně Mare se vyskytuje ve spojení „Nightmare“ = „noční můra“ (děsivé sny), bohyně Danu prý měla ještě ve 20. století v britském Leicesteru variantu „Black Annis“ (bubák, kterým se straší děti). Morgana – původně místní Velká bohyně, se ve waleském Glamorgan (Morgannwg) stala v čase velkého oživení Artušských legend (12. století) jednou z hlavních záporných postav eposu o králi Artušovi, přičemž zde došlo k zajímavému posunu původního pojetí prastaré keltské mytické tradice antagonistické podoby dvojjediné Velké bohyně (bílá – černá). Místo proměnlivé duality stále stejné postavy božstva jedné krve (Epona – Morrígan) tu tak náhle byla jiná antagonistická dvojice rovněž pokrevního příbuzenství, tentokrát ale bratr se sestrou (Artuš – Morgana).
Na celé keltské mythologii je až fascinující, jak věrně se dokáže držet svých základních východisek již téměř 3 000 let, přičemž její příběhy jsou stále živé, jakoby vůbec nevysychaly.
Keltové neměli nikdy rádi Římany. Proto nikdy nebojovali jako nájemní žoldnéři antického světa v jejich vojsku, ale vždy jen ve vojsku, které bojovalo proti nim. Ve všech známých bitvách, které vedlo antické Řecko proti Peršanům (tak i později Kartágo proti Římanům), bylo mnoho tisíc keltských žoldnéřů (s Hasdrubalem 4 000 keltských jezdců a pěšáků).
V souvislosti s naším vyprávěním je důležité si uvědomit proč tomu tak bylo.
Hlavním důvodem bylo vědomí blízké příbuznosti Keltů s Řeky ještě z dob, kdy vedle sebe žili v Anatólii. Není asi náhoda, že podle keltských mýtů se kdysi Keltové účastnili Trojské války na straně Achajců. Víme, že král Frýgie Midás měl za manželku řeckou princeznu. Víme, že druidové používali při styku s okolním světem zásadně řečtinu v mluvené i písemné podobě. S Etrusky sice také bojovali (sousedské spory), ale ve chvíli kdy začali Etrusky nějak ohrožovat Římané, Keltové se hned přidali na jejich stranu, a snažili se jim pomoci (to byl také hlavní důvod proč byl vypleněn Řím vojevůdcem Brennem, za což se Římané Keltům pomstili až za 200 let jejich porážkou ve známé bitvě u Talamone a za dalších 200 let konečným Caesarovým podmaněním keltské Galie). Zdálo by se, že tím panický strach Římanů z Keltů skončil. Asi neskončil – k tomu došlo až poté, když císař Tiberius vydal rozkaz, aby byli v podmaněné Galii vyhledáni všichni druidové a na místě povražděni. Ani to však nestačilo. Když už nebylo koho zabíjet, vyslal Tiberius do také již podmaněné Británie legii, aby na poloostrově Mon (posvátné místo všech druidů) zbavili keltský svět jeho stále silné duchovní elity. Teprve po její úplné likvidaci (přítomné bezbranné druidy podřízli římští legionáři jako králíky) si Římané oddechli. V té chvíli to vypadalo, že minulost Keltů nadobro skončila (druidové byli chodícími univerzitami všech důležitých vědomostí tehdejšího světa, oni byli nositelé odkazu Velké mateřské bohyně po celých předcházejících 1 000 let).
Je však až zázračné, jak rychle se Keltové po tak těžkých ranách, které je zasáhly na přelomu tisíciletí, znovu postavili na své nohy. V závěru tohoto textu bude zmínka například i o tom, jak právě v této době zkonstruovali první žací kombajn na světě. Jinak řečeno: štafetu vědomostí převzali kováři.
A nyní si dejme do souvislosti fakt, že jediným keltským božstvem, které přijal Řím do svého pantheonu, je prastará keltská bohyně Epona. Není asi náhodou, že se tak stalo zhruba v době, kdy se keltská Galie stala pouhou provincií Římské říše (možná i proto, že mezi římskými senátory byla řada romanizovaných Keltů, jako byl Calpurnus – jeho dcera byla Caesarovou ženou. Známí básníci, jako např. Vergilius, byli také původem Keltové.). Bohyně Epona se stala oblíbenou římskou bohyní jezdců a jezdectví, ale když si někteří senátoři ve svých stájích vybudovali oltáříky Eponě zasvěcené a tam ji uctívali, dělali si z nich jejich kolegové, mající za favority jiná božstva, legraci.
Za této situace je pochopitelné, že Keltové žijící v Římem podmaněné Galii velmi rychle opustili Eponu jako podobu Mateřské bohyně a našli si jinou (na jménu a podobě, jak jsem výše uvedl, u Keltů nesejde, důležitý je obsah a ten se tím nemění). Stala se jí egyptská bohyně Eset (tu znali již z doby, kdy bojovali jako žoldnéři v řeckém – egyptském vojsku v době Alexandra Velikého). Jednak byla hlavní ochránkyní života a věčnosti (jejím atributem byla smyčka života – kříž Anch), jednak se koncem tisíciletí stala velice oblíbenou bohyní námořníků a námořní plavby po celé tehdejší Evropě (prý tehdy bylo na kontinentu až několik set chrámů zasvěcených bohyni Eset). To se Keltům docela hodilo, protože se chystali ve větších vlnách přemístit z kontinentu na Britské ostrovy (ke svým bratrům).
Jaká lepší Velká matka se mohla nabídnout než Eset, bohyně námořníků. Jenom drobně upravili její jméno a z Eset se stala Scota (atribut – kříž Anch – bohyni Scotě zůstal). V té době se Irsku začalo říkat Skotsko, i když jen krátce – než na ostrov přišel sv. Patrik a nabídl Keltům křesťanství. Docela se jim zalíbilo, přijali ho bez problémů, a když byla v roce 431 na koncilu v Efessu schválena Panna Maria jako svatá matka boží, stala se novou Velkou matkou irských Keltů.
Bohyně Scota tím opuštěna nebyla, jen se přestěhovala severněji na sousední ostrov mezi blízké přátele. Tak se stalo Skotsko Skotskem a nová Velká matka matkou všech Keltů na světě, těch, kteří respektují a ctí keltskou tradici, trvající již 3 000 let. Tento stav, dá se říci, zůstává nezměněn dodnes. A to, že současný název Irska (Éire) vychází ze jména Ériu, jedné podoby Velké mateřské bohyně ztělesňující Irsko (Terra Mater), není s tím – podle výše uvedeného vysvětlení – vůbec v rozporu.
Lughnasadh 2007
Po tomto poměrně podrobném, ale podle mého soudu pro pochopení nezbytném úvodu, přichází ke slovu realizační inspirace pro účastníky projektu Lughnasadh, vztažená k roku 2007.
Nabídka vystavovat v příštím roce na zámku Kačina vnesla do dlouhodobého projektu sdružení LUGH (naplňování keltského odkazu zanechaného na našem území našimi dávnými předky především výtvarnými prostředky) zcela nový rozměr. Zámek je poměrně novou stavbou a ani svým exteriérem nemá s Kelty zdánlivě nic společného. Po již desetileté tradici zatím třinácti výstav Lughnasadh sdružením LUGH byla vždy dodržena podmínka organického a nenáhodného spojení vystavovaných uměleckých děl s výstavním prostorem. Podmínky této tradice se podařilo naplnit v daném prostoru i tentokrát, dokonce hned z několika důvodů.
Jednak je zámek Kačina jako Muzeum českého venkova objektem Národního zemědělského muzea v Praze a vazba této tematiky na dávné keltské zemědělství je právě na Kolínsku neobyčejně silná: největší množství archeologických nálezů v této oblasti, týkající se keltského zemědělství (v celé České republice), je uloženo v depozitářích Muzea v Kolíně. Již nyní jsem dohodl s jeho ředitelkou, že součástí naší výstavy bude ukázka těchto historických památek, připravená ve spolupráci s pracovníky muzea. Další keltskou vazbou na Kutnohorsko (zámek Kačina leží 6 km od Kutné Hory) je těžba a zpracování rud. Tato vazba je pro zemědělství klíčová a bez keltských kovářů, kteří v našich zemích hráli počátkem nového tisíciletí rozhodující úlohu, se neobejde.
Tím se dostáváme k tomu, co naší výstavu a doprovodné akce s ní spojené musí nezbytně zastřešit. Tuto úlohu měla v keltském světě vždy Velká bohyně matka, pod jejíž ochranou bylo především zemědělství, vodní prameny a Země sama. Již jsem uvedl řadu jmen, pod nimiž se skrývá více podob stále stejné a jediné hlavní bohyně, pečující o plodnost Země. V našem případě se zaměříme na obilí, které dává Země, na rudy, které jsou také jejími dary a na schopnosti člověka, jenž pomocí těchto darů umí dát něco dalšího.
Konec konců Lughnasadh je svátkem sklizně, při němž mohou všichni tvůrci ukázat, co se jim nového podařilo vytvořit. V našem případě dodejme, že na dané společné téma. Pokud účastníci našeho projektu tento text dočetli trpělivě až sem a nesetkávají se s projektem poprvé, nepřekvapí je jeho záměrně nesvazující volnost otevřená do různých stran. Volba toho, co je tomu kterému umělci nejbližší, je tak, jak doufám, omezena jen minimálně. Úkol příliš svazující by byl současně i nekeltský (v keltském světě stála svoboda vždy na prvním místě). Proto i když tou jedinou svazující povinností všech účastníků našeho projektu by měl být respekt k ochranné funkci Velké bohyně matky nad zemědělstvím a tím její nějaká přítomnost ve vytvořeném díle (včetně jen té tušené), je možno si vybrat jednu z jejích podob, které jsem uvedl. Sám upřednostňuji jednu ze tří hlavních podob: Epona, Danu a Brighid. (Pro informaci dodávám, že vernisáže se zúčastní i Epona na bělouši). A z těchto tří pak Brighid. Nejen proto, že je mi nejsympatičtější, ale hlavně proto, že podle ní bylo pojmenováno hlavní město Praha. Jistě uznáte, že jako Pražák nemám jinou možnost.
Pro ty stále nevěřící, že nejen kulturní, ale i genetická vazba české populace na keltské etnikum je realitou, o které se nepochybuje nikde na světě, jen u nás (statistický odhad výskytu „keltského“ genu u české populace staví tuto na 3. místo mezi všemi zeměmi, kde dnes žijí přímí potomci Keltů – za Iry a Skoty), bych měl připomenout další fakt s tím související. V různých genetických laboratořích, které se tím zabývají, bylo potvrzeno, že stáří genu, o kterém jsem se zmínil, je asi 3 500 let a jeho původ byl lokalizován do Anatólie. A tak se zdá, že jeho nepřerušená cesta z Frýgie (konkrétně od krále Midáse – nejspíš ale již od Tróje) do Čech, Irska a Skotska, není až tak velkou fantazií. Mimochodem, tato výstava bude mezinárodní, jak sami vidíte zcela programově: Česká republika, Irsko a Skotsko oslaví na zámku Kačina společně Lughnasadh 2007.
Vernisáž s programem se bude konat od 28. do 29.července 2007.
A jako perličku na závěr tohoto inspiračního textu uvedu, že součástí výstavy, na které budou mít hlavní slovo sochy (exteriérové prostory zámku Kačina jsou skutečně velkorysé), bude i funkční replika keltského žacího stroje podle 2 000 let starého nákresu. Měl by to být světový unikát, dokazující, že keltští kováři nebyli žádná „římská ořezávátka“ neblahé paměti.
Josef Ryzec, 26. října 2006
...
Kačina Lughnasadh 2007 – „Bohyně Brighid jako pramatka zemědělství“
Beroun Lughnasadh 2006 – „Atributy keltského světa“
Vyšehrad Lughnasadh 2005 – „Domov keltských božstev“
Beroun Lughnasadh 2004 – „Keltská vodní božstva“
Seeberg Lughnasadh 2003 – „Velký JAM přichází“
Seeberg Lughnasadh 2002 – „Zrození Jezerní panny“
Vyšehrad Lughnasadh 2001 – „Byl Bivoj Slovan, Kelt či virtuál?“
Novinky
16.7.2014
Vážený a milý návštěvníku našich stránek. Pokud jsi již v nedávné době tyto stránky navštívil, možná jsi shledal, že se s nimi dlouho nic nedělo, a že tedy nejspíš spí nějakým dlouhým zimním spánkem. Měl jsi naprostou pravdu, ale nedávno nastalé astronomické léto tomu webovému lenošení udělalo konec, a přineslo s sebou tuto zcela novou informaci, která současně pomohla oživit tyto stránky.
Blíží se totiž nová výstava Lughnasadh, která je pro letošní rok opět programově koncipována v „klasickém“ duchu - odehraje po dvou letech opět v Galerii Konírna a Geoparku Barrandien Muzea Českého krasu v Berouně (2. 8. – 14. 9. 2014). Podrobnosti si můžete přečíst vedle.
Výstava začíná v sobotu 2. 8. 2014 v 16 hod. (Husovo náměstí 87, www.muzeum-beroun.cz). Zahájení výstavy by letos mělo být kromobyčejně zajímavé. Podle historické i genetické logiky lze připustit, že pravlastí předků Keltů byla před 3.500 lety Anatólie a prapředky keltských druidů a kovářů jsou chetitští kněží a v tehdejší době slavní a vyhledávaní chetitští kováři. S tím byla spojena i letošní úvaha o volbě patronů naší výstavy – dávní obyvatelé Chetitské říše i dávné Arménie byli nejspíš v přátelském kontaktu (historie o žádných bitvách nehovoří, naopak – známý Kamenný kruh Karahunj v Arménii je uváděn jako dvakrát starší předchůdce stejných kamenných staveb v Bretani i Británii). Arménský velvyslanec v České republice, J. E. pan Tigran SEIRANIAN, rád záštitu nad výstavou přijal.
Jako hlavní část programu vernisáže vystoupí hudební skupina Majerovy brzdové tabulky (Majerovky)
Josef Ryzec, předseda LUGH, červenec 2014
LONG LIVE ETERNAL CELTIC SOUL!