Vyšehrad Lughnasadh 2001 – „Byl Bivoj Slovan, Kelt či virtuál?“
Inspirační dopis
BYL BIVOJ SLOVAN, KELT ČI VIRTUÁL?
aneb
„Jsou silnější zbraně svalů, než zbraně ducha? Je tomu snad naopak? Je dobře viditelný výsledek lepší, než výsledek skutečný, byť skrytý? Kdy, jak a pro koho? Proč? Má být výsledek cílem, opravným prostředkem na cestě v čase, nebo má měnit sám čas? Kdy je čas konečný, kdy nekonečný, kdy nemá jen pouhé dva konce? Kdy se čas stává kancem?“
Josef Ryzec
Ani jsme se nenadáli a před námi se v nedaleké mlze rýsují obrysy příštího Lughnasadhu. O čem by měl pojednávat? Námětů by mohlo být na tisíce (co rok, to námět, například), avšak při předělu, který je před námi, by bylo neslušné zabývat se prkotinami. Před námi je dalších tisíc let. Co jiného by mělo mít větší smysl, než zkontrolovat si, kolik máme k tomu energie. Chceme jít vůbec dál? Nebo chceme raději sedět dál na prdeli? Kelt ví dobře, o čem je a bude řeč.
Současní Češi dobře znají pověst o silném Bivoji, který přinesl sem na Vyšehrad kněžně Libuši na svých zádech, držíc ho za uši břichem vzhůru, ohromného ryšavě hnědého kance. Pověst dále uvádí způsob potupného zabití nebezpečného kance s dovětkem: „Již nebude nikoho strašit a běhati do škod!“ Tolik Jirásek. Zajímavé je, že Kosmas se ve své kronice o Bivoji vůbec nezmiňuje. Znal Kosmas příběh Bivojův a nechtěl o něm hovořit, nebo ho neznal? Existovala zhruba před tisícem let nějaká vzpomínka na dávného silného chasníka, jménem Bivoj, který by před (tenkrát zhruba pěti sty lety) drahnou dobou ulovil vlastníma rukama, bez použití zbraně, zlého kance, pak ho v mžiku - před užaslými svědky - zabil a bylo by potom o něm známo již jen to, že si ho pod dojmem jeho udatnosti vzala za manžela sestra kněžny Libuše Kazi? Byli snad dávní pohanští Čechové opravdu tak slabí a bázliví vyděšenci, že se obávali chodit kolem nedalekého lesa na Kavčí hoře, protože měli hrůzu z jednoho šestiletého prasete, které jim dlouhou dobu ničilo lány obilí, lovnou zvěř, ba dokonce i koně lovčích? Že by se tenkrát lovilo beze zbraní? Mohla si podobnou situaci tenkrát dovolit kněžna Libuše, aniž by utrpěla její vladařská autorita? Až tedy Bivoj učinil přítrž té zkáze. A to pouhýma holýma rukama. Proč se okamžitě na to nestal rovnou králem? Lidé se zbraněmi, se kterými neuměli evidentně zacházet, by to přeci museli okamžitě uvítat. Proč se tento borec nestal minimálně manželem kněžny Libuše, která si - v očích tehdejšího obyvatelstva - nedokázala poradit ani s jedním zdivočelým prasetem. Bylo opravdu nutné potom posílat poselstvo až do dalekých Stadic (vše napovídá spíš tomu, že šlo o relativně mnohem bližší Stradonice, možná záměrně zkomolené proto, aby nepřipomínaly keltskou minulost), kam kněžna Libuše nějaký čas tajně dojížděla za Přemyslem. Zkusme si představit: bylo by možné v dobách, kdy na nedaleké Kavčí hoře a v jejím rozsáhlém okolí (že by to byl Braník – od keltského Branos: havran, z toho i česká vrána - neboli Havraní vrch?) řádil šestiletý kanec, se tajně a opakovaně vytrácela z Vyšehradu kněžna Libuše, aniž by nevzniklo podezření, že byla rozsápána zdivočelým kancem, dělajícím si v krajině blízké Vyšehradu co se mu zachce? To v případě, že by si rovněž kněžna mohla delší dobu dělat co se jí zlíbí, aniž by si toho všimlo její nejbližší okolí. Toto jsou možné náměty úvah, naznačující proč Kosmas vynechal pověst o Bivojovi, pokud ji znal a pokud vědomost o dávném Bivojovi v jeho čase opravdu existovala. Připomeňme si, že Kosmas se narodil 10. října 1098. Je pochopitelné, že se snažil objednateli sepsání kroniky, prvnímu českému králi Vratislavu II., Přemyslovci vládnoucímu Čechům poprvé z Vyšehradu, (+14. ledna 1092), svým dílem mapujícím dávnou minulost Čechů nijak neuškodit.
Pověst o Bivojovi je známá až z kroniky Václava Hájka z Libočan (+18. března 1553), která vyšla tiskem v roce 1541. Hájek svou kroniku sepsal ve prospěch katolicky laděné historie Českého národa, jako přímou protiváhu „Kroniky o založení země české“, jejímž autorem byl kališník Martin Kuthen ze Šprinsberka. Ve hře však byly i v té době stále živé vzpomínky na jistou svobodomyslnost dávných pohanských dob, které musely nejen mezi poddaným lidem, ale i mezi nižší šlechtou, poměrně silně kontrastovat se stále zvyšujícím se katolickým tlakem v časech pohusitských, který zakrátko vyústil do Bílé Hory. Tyto inspirační proudy pohanské svobodomyslnosti byly vzdělanci ještě těchto dob nepochybně spojovány (hlavně na venkově) se stále živými keltskými tradicemi, které příchozí Slované bez větších změn převzali (viz zemědělský rok, začínající až „uložením se k zimnímu spánku“, tedy „až je všechno hotovo“, časem „dušiček“… Ještě Křišťan z Prachatic (+5. září 1439) uvádí, že na venkově stále den začíná večerem). V těchto souvislostech se dá pochopit, proč Bivoj (toto jméno je keltského původu: „bívo“ znamená keltsky „živoucí, bujarý, silný), zřejmě člověk vyrůstající z keltského prostředí či keltských tradic, nalezne v sobě „i tu sílu“, aby se přiklonil k jinému, „modernějšímu“ světovému názoru… nejprve holýma rukama ovládne a posléze zabije nejtypičtější keltský atribut: divokého kance, aby potom sňatkem se sestrou vládkyně rodu (a stal se tak jejím bratrem), uvolní dobrovolně své místo těm nově přicházejícím. Jakýto ušlechtilý příklad stále vzpurným potomkům husitů, kteří stále mávají svými kacířskými (jinak pohanskými) cepy a nedokáží přijmout „podanou ruku“. Tolik asi vzdělaný intelektuál Václav Hájek.
Ve své kronice uvádí Václav Hájek jako jeden z pramenů, z nichž čerpal, též rukopis jakéhosi boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského, žijícího na přelomu 13. a 14. století. V té době vznikla známá česká veršovaná kronika, později omylem nazvaná Dalimilova. Tento omyl se přisuzuje Tomáši Pešinovi z Čechorodu, který v 17. století spojil Hájkův údaj o boleslavském kanovníkovi s blíže neurčenou a dnes neznámou Boleslavskou kronikou. Dnes je vhodné tyto již zastaralé informace v důsledku úspěšných pátrání historiků poopravit: údajnou neznámou Boleslavskou kronikou se ukázal být jeden z opisů Kosmovy kroniky a skutečným autorem „Dalimilovy“ kroniky byl komtur žitavské johanitské komendy Jindřich z Varnsdorfa (1265-1346), spřízněnec biskupa Jana z Dražic a později i prostředník při jednání s dvorem Jindřicha Lucemburského o chystaném sňatku tehdy sedmnáctiletého mladíka Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou. V té době kul své pikle nejmocnější muž v zemi, Jindřich z Lipé, zřejmě intrikán velkého stylu. Po smrti Václava III. byl nejvyšším maršálkem na dvoře dočasného českého krále Jindřicha Korutanského, manžele Anny Přemyslovny, ale současně s Janem z Dražic připravoval protikorutanské spiknutí s cílem dosadit na český trůn Lucemburky. Postava zdánlivě ovladatelného Jana, (na rozdíl od jeho staršího světáckého a svobodného bratra Walrama), se k tomu zdála být velmi vhodná. Jenomže nový král Jan krátce po svém zvolení postavil do čela české vlády porýnskou šlechtu, čímž překazil plány Jindřicha z Lipé a tento reagoval okamžitě a zdá se, že velmi chytře: objednal u literárně nadaného johanity Jindřicha z Varnsdorfa sepsání veršované kroniky českého národa (od jeho počátků až do roku 1314) se silně protiněmeckým zaměřením. Tento krok Jiřího z Lipé byl neobyčejně úspěšný a prý na jaře roku 1315 způsobil úplnou smršť: veršovaná kronika obešla v mnohých opisech celé Čechy a král Jan byl nucen poté vyhnat z Čech jím dosazenou porýnskou kamarilu, rozjitřenými emocemi „nenáviděné cizáky“. Jindřichovi z Lipé pak vrátil hodnost českého podkomořího. Jenomže svou následnou hamižností si proti sobě popudil všechny své dosavadní spojence a ti ho předložili králi Janovi jako hlavního strůjce jeho problémů. Ještě v říjnu roku 1315 byl zatčen a bylo mu přikázáno dožít na svém moravském panství se svou družkou, Eliškou Rejčkou – vdovou po králi Václavu II.- klidné stáří: 1329. Zatímco biskup Jan z Dražic byl v souvislosti se zmíněnými aférami též postižen (byl křivě nařčen z kacířství a musel se 11 let hájit v Avignonu), Jindřichovi z Varnsdorfu se z nich podařilo vyváznout jako jednoznačnému straníkovi Lucemburků, který se od Jindřicha z Lipé odvrátil, celkem bez šrámů. Utajení skutečného autora tehdy šokující veršované kroniky českého národa tak vlastně bylo v zájmu státu: on byl vlastně tím, kdo dojednal sňatek Jana s Eliškou. Ve všech pozdějších vzedmutích národní hrdosti (husitství, české stavovské povstání, národní obrození) byla ovšem „Dalimilova“ kronika jednou z nejsilnějších zbraní proti všem „cizákům“. Pokud Václav Hájek z Libočan uvádí jeden ze svých zdrojů i „Dalimilovu“ kroniku, tehdy ovšem pod jiným jménem, má to zvláštní souvislost: za jeho života totiž právě nastoupili na český trůn „cizáci“ Habsburkové (Ferdinand I. Habsburský 1526-64) a Hájkova barevně ilustrovaná kronika se stala skutečným bestselerem. Dobré je uvědomit si i to, že dávné keltské (pohanské) tradice byly tehdy spojovány jak se slovanským, tak s germánským dávnověkem. Proto nepřekvapí, když „poslovaněný“, (tedy ušlechtilejší), ale stále ještě keltský Bivoj přemůže holýma rukama primitivní, nepoučitelně zlé, starogermánské (tudíž stále trvající na svém keltství) ryšavé prase. Víme přece, jak byli ještě v minulém století znázorňováni starogermánští pohané: na hlavách helmy s kravskými rohy a uctívající posvátné duby. To ovšem nejsou atributy germánské, ale typicky keltské, Germány pouze převzaté…
Proč se o tom všem takto rozepisuji? Jsem přesvědčen o tom, že právě teď, na přelomu tisíciletí, bychom si měli uvědomit, že bez výjimky všechny české kroniky, ze kterých dlouhá staletí čerpají naši historikové, byly psány buď na přímou objednávku někoho, kdo chtěl ve svůj vlastní prospěch ovlivnit běh času a sklidit ovoce, které by jinak sklidili jiní, nebo jako obranný manévr někoho jiného, kdo v dobrém úmyslu chtěl předejít zkáze, jíž nebylo možno čelit jinak než slovy. Z tohoto pohledu jsou Hankovy rukopisy, inspirované Ossianovými zpěvy, padělky MacPhersonovými, stejně nepravdivé jako kroniky Kosmova, Dalimilova i Hájkova. V nich není možno hledat pravdu, pokud ji někdo ještě hledá. Zajímavým zjištěním by však ale přeci jen mohlo být, že obrana proti údajné lživosti jakýchkoli mýtů, bájí a pohádek, je činností vezkrze nesmyslnou. V tomto smyslu i Masarykův útok proti pravdivosti Hankových rukopisů je nepochopením podstaty bájí. Vtip mýtů nespočívá totiž vůbec v jejich pravdivosti, ale v jejich inspirativnosti. Tak i Homérova Illias a Odysseia, bez níž by poolympijské Řecko nikdy nebylo tím, čím pak bylo, byla jen krásnou a inspirativní nepravdou, podobně jako je jí dnes bible. Schliemannova Trója tuto hypotézu nevyvrací: nalezené zlato nepotvrdilo pravdivost krásných příběhů. Naopak. Tyto příběhy daly smysl nalezenému zlatu. Ba co víc: daly mu hodnotu, bez níž by zůstalo jen pouhým zlatým šrotem. Pakliže v tomto textu horuji pro příběhy, povznášející ducha zdánlivě bez důrazu na jejich pravdivost, neznamená to útok proti pravdě. Kdo by si to myslel, pak pravdě vůbec nerozumí. Odvěká keltská moudrost říká, že pravda není nikdy předem dána. Pravda zůstává až za člověkem. Za jeho skutky. Za kým zůstávají špatné skutky, nežil nikdy v pravdě. Pravdu nevytvářejí slova, ale činy. Tentokrát požaduji od účastníků Lughnasadhu 2001, aby se tímto pravidlem řídili. Pokud to není někomu vlastní, ať to prostě zkusí. Bude mi to sice líto, ale povrchní, nepravdivé věci se tentokrát do budoucí výstavní expozice na Vyšehradě nevejdou. Jak v úvodu řečeno, přednost bude mít zcela osobní energie každého z vystavujících. Na Vyšehradě při Lughnasadhu 2001 tedy, chcete-li, u kulatého stolu očekávám Bivoje a Bivojky. Kulatý stůl bude připraven…
A nakonec připomenutí: Jestliže v mnohých známých bájných mýtech je vyprávěno o rytířích ukrytých v posvátné hoře a připravených přijít na pomoc až bude nejhůř (Blaník, Oškobrh, Hostýn, Zlatý kůň, Holý vrch, Pašát, Lipiny, Pteč, Varta – uvádím jen 9), mějme na paměti, že rytíři ukrytí v hoře a bájné mýty jedno jsou. Vycházejí jako keltské mocnosti hory, Aes Sidhe, (lidovým podáním Čaroděj Žídek), vždy když je třeba. Aes Sidhe hory Vyšehrad rovněž. Očekávají ale příběhy oslovující duši člověka, jinak ven nevystoupí.
leden 2005
Historie výstav
Beroun Lughnasadh 2014 - Špičatá koule, aneb kulatá špička
Beroun Lughnasadh 2012 - „Nehmotný kámen mudrců…“
Přehled
Beroun Lughnasadh 2010 - „Co dělat, aby nám nebe nespadlo na hlavu“
LUGHOVO BEROUNSKÉ LÉTO 2008 (Berounské bienále) - „Keltští pavouci zachraňují svět dnes
Kačina Lughnasadh 2007 – „Bohyně Brighid jako pramatka zemědělství“
Beroun Lughnasadh 2006 – „Atributy keltského světa“
Vyšehrad Lughnasadh 2005 – „Domov keltských božstev“
Beroun Lughnasadh 2004 – „Keltská vodní božstva“
Seeberg Lughnasadh 2003 – „Velký JAM přichází“
Seeberg Lughnasadh 2002 – „Zrození Jezerní panny“
Vyšehrad Lughnasadh 2001 – „Byl Bivoj Slovan, Kelt či virtuál?“
Novinky
16.7.2014
Vážený a milý návštěvníku našich stránek. Pokud jsi již v nedávné době tyto stránky navštívil, možná jsi shledal, že se s nimi dlouho nic nedělo, a že tedy nejspíš spí nějakým dlouhým zimním spánkem. Měl jsi naprostou pravdu, ale nedávno nastalé astronomické léto tomu webovému lenošení udělalo konec, a přineslo s sebou tuto zcela novou informaci, která současně pomohla oživit tyto stránky.
Blíží se totiž nová výstava Lughnasadh, která je pro letošní rok opět programově koncipována v „klasickém“ duchu - odehraje po dvou letech opět v Galerii Konírna a Geoparku Barrandien Muzea Českého krasu v Berouně (2. 8. – 14. 9. 2014). Podrobnosti si můžete přečíst vedle.
Výstava začíná v sobotu 2. 8. 2014 v 16 hod. (Husovo náměstí 87, www.muzeum-beroun.cz). Zahájení výstavy by letos mělo být kromobyčejně zajímavé. Podle historické i genetické logiky lze připustit, že pravlastí předků Keltů byla před 3.500 lety Anatólie a prapředky keltských druidů a kovářů jsou chetitští kněží a v tehdejší době slavní a vyhledávaní chetitští kováři. S tím byla spojena i letošní úvaha o volbě patronů naší výstavy – dávní obyvatelé Chetitské říše i dávné Arménie byli nejspíš v přátelském kontaktu (historie o žádných bitvách nehovoří, naopak – známý Kamenný kruh Karahunj v Arménii je uváděn jako dvakrát starší předchůdce stejných kamenných staveb v Bretani i Británii). Arménský velvyslanec v České republice, J. E. pan Tigran SEIRANIAN, rád záštitu nad výstavou přijal.
Jako hlavní část programu vernisáže vystoupí hudební skupina Majerovy brzdové tabulky (Majerovky)
Josef Ryzec, předseda LUGH, červenec 2014
LONG LIVE ETERNAL CELTIC SOUL!